V oblasti metalurgie lze historii výroby kelímků z karbidu křemíku používaných k tavení neželezných kovů vysledovat až do 30. let 20. století. Jeho složitý proces zahrnuje drcení suroviny, dávkování, ruční spřádání nebo válcování, sušení, vypalování, olejování a ochranu proti vlhkosti. Mezi použité složky patří grafit, jíl, pyrofylitový slínek nebo vysokohlinitý bauxitový slínek, monosilikátový nebo ferosiliciový prášek a voda, smíchané v určitém poměru. Postupem času byl karbid křemíku přidáván pro zvýšení tepelné vodivosti a zlepšení kvality. Tato tradiční metoda má však vysokou spotřebu energie, dlouhý výrobní cyklus a velké ztráty a deformace ve fázi polotovaru.
Naproti tomu dnešní nejpokročilejší proces tváření kelímků je izostatické lisování. Tato technologie využívá kelímek z grafitu a karbidu křemíku s fenolickou pryskyřicí, dehtem nebo asfaltem jako pojivem a grafitem a karbidem křemíku jako hlavními surovinami. Výsledný kelímek má nízkou pórovitost, vysokou hustotu, jednotnou texturu a silnou odolnost proti korozi. Navzdory těmto výhodám proces spalování uvolňuje škodlivý kouř a prach, které způsobují znečištění životního prostředí.
Vývoj výroby kelímků z karbidu křemíku odráží neustálé úsilí odvětví o efektivitu, kvalitu a environmentální odpovědnost. S technologickým pokrokem se pozornost zaměřuje na vývoj metod pro minimalizaci spotřeby energie, zkrácení výrobních cyklů a zmírnění dopadu na životní prostředí. Výrobci kelímků zkoumají inovativní materiály a procesy k dosažení těchto cílů a snaží se najít rovnováhu mezi tradicí a modernou. Vzhledem k tomu, že poptávka po tavení neželezných kovů neustále roste, bude vývoj ve výrobě kelímků hrát zásadní roli při formování budoucnosti metalurgie.
Čas zveřejnění: 8. dubna 2024